Když tělo mluví za nás aneb co mají emoce společného s bolestí zad?

Bolest zad, zatuhlé svaly, bolest kloubů nebo pocit, že je vaše tělo neustále v napětí. Zkoušíte cvičit, někdy se vám uleví, ale po několika dnech se napětí vrací. 

Bolest zad může mít řadu příčin – od přetížení, nevhodného pohybového stereotypu či dlouhého sezení až po konkrétní zdravotní problém. Pokud bolest přetrvává, zhoršuje se nebo je výrazná, je důležité konzultace s lékařem či fyzioterapeutem. 

A možná jste už zažili situaci, kdy jdete k lékaři, vyšetření neukáže nic závažného a dostanete lék proti bolesti. Vezmete si tabletku a doufáte, že bude zase všechno v pořádku. Nebo jdete na masáž s představou, že vám masér zatuhlé svaly uvolní. A někdy to skutečně pomůže Jenže… za několik dní se napětí vrátí. Proč? Možná proto, že jsme řešili především důsledek, ale ne primární příčinu, která se na něm může podílet.

Představte si konkrétní situaci. Přichází za mnou člověk, který si stěžuje: "Už několik týdnů mě bolí záda. Mám zatuhlé svaly mezi lopatkami, stažená ramena a večer mám pocit, že ze sebe nemůžu shodit celý den. "Zkouší cvičit. Někdy se mu uleví, ale napětí se po několika dnech vrátí. 

Začneme proto nejen otázkou: "Kde vás to bolí?" Ale také: "Kdy se bolest nebo napětí zhoršuje?" "Co se v té době děje ve vašem životě?", "Kdy se napětí vrací?", "Jak se v těchto situacích cítíte?" 

A právě tady se někdy objeví zajímavá souvislost. Člověk například zjistí, že už několik měsíců žije v situaci, která pro něj není příjemná. Možná ji nechce řešit, možná si říká, že ji nějak zvládne, nebo se snaží své myšlenky zaměstnat něčím jiným. To samozřejmě neznamená, že právě tato situace je automaticky příčinou bolesti zad. 

Naše tělo a psychika nejsou dva oddělené světy. Když jsme ve stresu, tělo na něj reaguje. Mění se například dech, srdeční frekvence i svalové napětí. Pokud stres a napětí trvají dlouhodobě, může člověk začít své tělo vnímat jako stažené, unavené nebo bolestivé. 

Může se tak vytvořit začarovaný kruh: stres → napětí → nepříjemné tělesné pocity → větší pozornost k bolesti → další napětí. Co nám může zatuhlé tělo říkat? Neexistuje jednoduchý slovník typu: "Bolí mě záda = mám potlačený vztek." Takto bychom k tělu přistupovat neměli. 

Mnohem zajímavější je položit si otázky: "Co se moje tělo snaží zvládat?", "Co se v mém životě děje v období, kdy se napětí zhoršuje?", "Dělám všechno tak, jak je pro mě skutečně dobré?", "Kde na sebe dlouhodobě vytvářím tlak?", "Kdy si dovolím odpočinout?"

Napětí může souviset s mnoha faktory – například s dlouhodobým stresem, únavou, přetížením, nedostatkem pohybu, strachem nebo psychickou zátěží. Nejde tedy o to najít jednu "správnou" emoci, která by vysvětlila konkrétní bolest. Jde spíše o to začít vnímat souvislosti mezi tím, co prožíváme, jak žijeme a jak se v tom cítí naše tělo. A právě tady může být užitečné podívat se na člověka jako na celek.

Někdy není nutné začít hledat odpověď. Stačí se nejdříve zastavit. Když je tělo dlouhodobě v napětí, nemusíme vždy začít další otázkou nebo hledáním příčiny. Někdy je první krok mnohem jednodušší: zastavit se a dovolit tělu zpomalit.

Například při kraniosakrální práci může být prostor zaměřený na vnímání těla, zklidnění a hlubokou relaxaci. Pro člověka, který je dlouhodobě "v hlavě", pořád něco řeší, přemýšlí a neumí vypnout, může být právě zkušenost bezpečného zpomalení velmi důležitá. Nejde o to "vytlačit" emoci z těla. Jde o vytvoření prostoru, ve kterém člověk může lépe vnímat své tělo, jeho napětí a vlastní prožívání. Někdy teprve ve chvíli, kdy se tělo trochu zklidní, dokážeme lépe vnímat, co se v nás skutečně děje.

A potom můžeme pokračovat dál – pohybem, koučinkem nebo jinou formou práce se sebou.

Dalším krokem může být vědomý a přiměřený pohyb. Cvičení – tělo potřebuje znovu získat možnost pohybu ideálně v podvečer vhodně zvolenou mírnou až střední zátěží. Tyto aktivity pomáhají odbourat celodenní psychický stres, uvolňují svalové napětí a prokazatelně zlepšují spánek. A nejde vždy o to více posilovat nebo více protahovat. Někdy je důležité se naučit: lépe dýchat, vnímat své tělo, tedy vypnout hlavu a pohybovat se bez zbytečného strachu, postupně obnovovat sílu a důvěru ve vlastní tělo. Prostě zůstat přiměřeně aktivní a postupně se k pohybu vracet- vhodně zvolené cvičení může být součástí zvládání bolesti. A pokud je pohyb pravidelný, výsledky se zcela jistě dostaví.

Když se tělo trochu zklidní, můžeme se začít ptát jinak, pokud přetrvává nějaká fyzická nepohoda.

Například: Co se děje v mém životě? Co mě v poslední době nejvíce zatěžuje? Kde mám pocit, že musím všechno zvládnout? Komu neumí říct ne? Co dělám dlouhodobě proti sobě? Kde v mém životě nemám prostor pro sebe? Co by se změnilo, kdybych nemuseli všechno držet pohromadě? 

Možná přijde důležité uvědomění: "Já vlastně nejsem unavená jen ze své práce. Jsem unavená z toho, že mám pocit, že musím všechno zvládnout sama." A právě tady může např. KOUČINK pomoci hledat konkrétní změnu. Ne tím, že budeme hledat, "co je se mnou špatně", ale: "Co mohu ve svém životě udělat jinak?"

Někdy ale člověk rozumově ví, co by měl změnit. Ví, že by měl říkat ne. Ví, že nemusí všechno zvládnout. Ví, že potřebuje myslet také na sebe. A přesto to nedokáže. V takové chvíli může být zajímavé podívat se na vztahové a rodinné souvislosti prostřednictvím KONSTELACE, a to, když se ukáže, že problém má hlubší souvislosti. Můžeme se zeptat například otázkou: "Co se stane, když řeknu ne?", "Čeho se bojím?", "Komu se tím podobám nebo nepodobám?", "Co jsem se v rodině naučila o zodpovědnosti?", "Nesu něco, co ve skutečnosti není moje?" Konstelace mohou otevřít jiný pohled na vztahy, role a vzorce, které si člověk často neuvědomuje.

TĚLO NEMUSÍME UMLČET, MŮŽEME MU ZAČÍT NASLOUCHAT. Bolest zad nemusí být pouze problém, který chceme co nejrychleji odstranit. Může být také důvodem zastavit se a podívat se, jak vlastně žijeme. Kolik toho "neseme"? Kolik toho "držíme"? Kde jsme dlouhodobě v napětí? Kde říkáme "ano", přestože bychom chtěli říct "ne"? A především: "Dáváme svému tělu stejně velkou pozornost jako svým povinnostem"? 

Někdy nepotřebujeme hledat jedno jediné řešení. PROTO MÁ SMYSL PRACOVAT NEJEN S TĚLEM, ALE TAKÉ S TÍM, CO ČLOVĚK PROŽÍVÁ, JAK ŽIJE A JAKÉ VZTAHOVÉ SOUVISLOSTI MOHOU JEHO POTÍŽE OVLIVŇOVAT. 

Člověk není jen tělo. A není ani jen jeho psychika. Je to propojený celek. Možná tedy příště, až ucítíte, že se vám znovu stahují ramena a tuhnou záda, zkuste místo okamžité otázky "Jak se toho zbavím"? položit si ještě jednu: "Co se právě teď ve mně a kolem mě děje"?