O zraněních z dětství a jejich vlivu na náš dospělý život

ONA byla už dávno dospělá, přesto v sobě stále nosila malou holčičku, která čekala na objetí, pochvalu a obyčejné "mám tě ráda".

Říkala: "Mám pocit, že se mi nic nedaří, pocit smutku a stále jako by mi něco chybělo. Přitom mám vlastně všechno, co k životu potřebuji. Fajn práci, rodinu, přátele… Nedokázala ale pojmenovat, proč se tak cítí a co jí vlastně chybí.

V rozestavěné konstelaci se postupně ukazovala dynamika jejího vztahu k mamince, že se nedívá na matku, jaká skutečně je, ale stále v ní hledá tu matku, kterou jako dítě potřebovala, ale kterou neměla.

Ta bývala často kritická, jak se říká, "duchem nepřítomná" a málokdy dávala najevo, že je na svou dceru pyšná. Nikdy nepřišlo obyčejné uznání: "To je dobré. Jsi šikovná. To se ti povedlo."

A tak se ONA postupně naučila pochybovat sama o sobě, o svých názorech, rozhodnutích i schopnostech. V dospělosti se snažila být v mnohém lepší, silnější a dokazovat světu, že všechno zvládne a překoná. Měla zkušenosti, úspěchy i uznání ostatních. Přesto jí stále něco chybělo. Někde uvnitř totiž čekala na pochvalu od člověka, od kterého ji nejvíce potřebovala.

Jak se na vztah s matkou díval Bert Hellinger?

Podle Berta Hellingera má vztah k matce velmi hluboký význam. Nesouvisí pouze s naším dětstvím, ale symbolicky také se schopností přijímat život, lásku, podporu a vlastní místo ve světě.

V jeho pojetí totiž přijetí matky znamená také přijetí života, který jsme prostřednictvím ní dostali.

Silný odpor vůči matce může být v tomto rámci vnímán jako projev hlubokého vnitřního konfliktu. Člověk může současně toužit po matčině lásce a zároveň potřebě se od ní vzdálit. Jedna část stále čeká na přijetí, druhá už nechce být znovu zraněna.

Jak se podle tohoto pohledu může nevyřešený vztah k matce promítat do našeho života?

1. Pocitem, že nám stále něco chybí

Člověk může mít pocit, že mu stále něco chybí. Nedokáže se naplno radovat, přijímat to dobré nebo být spokojený s tím, co má.

2. Problémy s láskou a vztahy

Může se opakovat touha po lásce, kterou člověk nikdy necítil jako dostatečnou. Může si vybírat emočně nedostupné partnery, bojovat o pozornost nebo se naopak blízkosti obávat.

3. Neustálou potřebou uznání

Člověk se snaží být dokonalý, úspěšný a dost dobrý. Jako by stále dokazoval své matce, že má hodnotu a zaslouží si její přijetí.

4. Obtížným přijímáním podpory a hojnosti

V Hellingerově pojetí může být narušený vztah k matce symbolicky spojován s obtížemi vidět a přijímat příležitosti, s hojností, úspěchem a finančním dostatkem.

5. Nespokojeností sama se sebou

Člověk může být na sebe přehnaně přísný, kritický a mít pocit, že nikdy není dost dobrý. Někdy v sobě nevědomky nese hlas kritické matky.

6. Opakováním rodinných vzorců

Může se stát, že se člověk začne podobně chovat ke svým dětem, přestože si jako dítě slíbil, že nikdy nebude jako jeho matka.

A tady cesta teprve začíná…a nebývá vždy jednoduchá

Mnohdy si myslíme, že malé děti ještě tolik nevnímají. Opak však může být pravdou. Vnímají atmosféru, napětí, odmítnutí i chvíle, kdy rodič není emočně dostupný. Pro dítě může být citové odmítání, nepřítomnost rodiče, znehodnocování jeho názorů nebo nedostatek pozornosti velmi bolestivou zkušeností.

To, co jsme jako děti nedokázali pochopit ani zpracovat, si můžeme nést do dospělosti. Někdy si ani neuvědomujeme, že podobné vzorce opakujeme ve vztahu k vlastním dětem. Používáme stejné věty, reakce nebo způsoby jednání, které nás samotné v dětství zraňovaly. Ne proto, že bychom chtěli být jako naši rodiče. Ale proto, že některé naše reakce, prožitky a naučené způsoby chování zůstávají hluboko v nás.

Prostřednictvím konstelací můžeme některé z těchto souvislostí začít objevovat. Postupně se můžeme učit dívat na minulost z jiného úhlu, lépe porozumět vlastním reakcím a měnit způsob, jakým prožíváme současné vztahy. Postupně přestat čekat na minulost, která se už nezmění, a začít budovat vztah k sobě i ke svému životu jinak.

Začít přijímat skutečnost takovou, jaká byla, a hledat cestu, jak už nemusíme celý život čekat na něco, co nám v dětství chybělo. Protože někdy nás nedrží minulost samotná, ale naděje, že se jednou změní.

Kolik našich dnešních rozhodnutí, pochybností a vztahů stále ovlivňuje to, co jsme jako děti prožili? A kolik z toho si neseme dál, aniž bychom si vůbec uvědomovali, odkud to pochází?