Znamená "nelitovat" druhého přiblížení se skutečnému soucitu?

Proč "nelitovat" znamená mít soucit

V mezilidských vztazích často zaměňujeme dva zásadní pojmy: lítost a soucit. Když vidíme někoho v těžké situaci, naší automatickou reakcí bývá vyjádření lítosti. Co když ale tímto zdánlivě laskavým gestem druhému člověku spíše bereme sílu?

Když někoho nelitujeme, neznamená to, že s ním nesoucítíme. Naopak. Nelitovat znamená projevovat hlubokou důvěru v to, že dotyčný má dostatek vnitřní síly situaci zvládnout. Lítost totiž v sobě nese skrytý podtón – nevědomky jí dáváme najevo, že druhého vidíme jako bezmocnou oběť, která na své problémy nestačí. Soucit dává sílu, lítost ji bere.

Úskalí dobře míněných rad

Bohužel se často stane, že svůj názor vyjádříme nevědomky, ovlivněni tím, co jsme zažili s úplně jinými lidmi v podobné situaci. V tu chvíli si promítneme cizí příběh do reality člověka, který stojí před námi. Okamžitě, nebo po nějaké chvíli nám dojde, že to nebylo dobré. Jenže vyřčené slovo je jako vystřelený šíp – nedá se vrátit zpět.

Jiná situace nastává, když se rozhodneme sdílet svůj názor na požádání. Přesto bychom měli zvážit, zda je druhá strana schopna náš názor přijmout tak, jak je myšlen. Každý z nás kráčí po úplně jiné životní stezce, máme odlišné dětství, zázemí i prožité krize. Z principu věci proto není možné navádět druhého, aby své problémy řešil podle našich receptů.

Pokud bychom do role rádce vstoupili příliš aktivně a dotyčný by jednal podle nás, přebíráme na sebe obrovskou zodpovědnost. Když naše rada selže a situace dopadne špatně, logicky tím ohrozíme vzájemný vztah – na scénu nastoupí výčitky a zklamání.

Co dělat v takové situaci? Lidská přirozenost nás často nutí nasadit masku neomylnosti – obzvlášť pokud máme pocit, že nám naše bohaté životní zkušenosti dávají za pravdu. Pokud však máme tu možnost a uvědomíme si to okamžitě, nejlepším řešením je okamžitá a upřímná sebereflexe nahlas. Správnou cestou je pojmenovat situaci přesně tak, jak ji v danou chvíli vidíme, ale zároveň jasně dodat, že jde pouze o náš osobní pohled, který se vůbec nemusí shodovat s názorem a prožíváním toho druhého. Tím, že věci takto otevřeně pojmenujeme, sejmeme z druhého tlak, ukážeme mu maximální respekt a vrátíme mu jeho plnou svobodu rozhodování.

Vnitřní filtry a nepochopení

V komunikaci však můžeme narazit na tvrdou realitu: i ten nejcitlivěji vyřčený názor může vyvolat odpor. Můžete mluvit naprosto slušně, jemně a s maximálním respektem, ale stačí, abyste měli například přirozeně výraznější tón hlasu nebo mluvili hlučněji – třeba prostě proto, že hůře slyšíte – a druhá strana vaše slova přesto pochopí jako necitlivý útok.

V takových chvílích nemá smysl propadat pocitu viny. Lidé totiž nenaslouchají čistým faktům, ale interpretují je skrze své vlastní "vnitřní filtry". Tyto filtry jsou tvořeny nevyřešenými zraněními z minulosti, rodinnými vzorci a názory skupiny lidí, na kterých jim v životě nejvíce záleží.

Umění přijmout věci tak, jak jsou

Když naše slova projdou takovým filtrem, změní se v uších druhého k nepoznání. Dobrá zpráva je, že s tím nemusíte nic dělat. Není vaší povinností ani v lidských silách změnit to, jak vás druzí lidé slyší a interpretují.

Zkrátka to nejlepší, co můžeme pro klid v komunikaci udělat, je smířit se s tím, že jde o jejich subjektivní vnímání. I když nám to může nejprve dělat problém, nemusíme se kvůli tomu obhajovat ani se hněvat. Stačí cizí pohled přijmout s respektem jako fakt, který k lidskému světu neodmyslitelně patří.

A jak to vidíte vy? Myslíte si to samé, nebo máte jiný názor?